Červenec 2015

gfgdfgdfgdf

4. července 2015 v 23:05 | Tereza
Poslední dobou mám pocit, že my lidé celý život před nečím utíkáme ... Snažíme se utéct z bodu A do bodu B, jenže ten bod B je zanedlouho jen dalším místem, ze kterého chceme opět utéct. Přivádí mě to k myšlence, že neutíkáme od "nečeho tam venku", nýbrž před sebou samými. A to je něco, co můžeme dělat klidně celý život, dokud nezměníme přístup a nezjistíme, kdo doopravdy jsme a kam skutečně jdeme a chceme jít.

Když mi bylo patnáct, stačilo mi vypsat se ze svého trápení na papír, ten poté symbolicky spálit a... A jít si dál tím svým životem. Později jsem se pro uzavření určité životní kapitoly potřebovala na chvíli zbláznit a udělat nějaké šílené gesto, kterého jsem samozřejmě za pár chvil hrooozně moc litovala. Jako když jsem si po rozchodu ustřihla nejméně třicet čísel svých krásných černých vlasů, protože jsem si myslela, že se mi zbořil celý svět a zazmatkovala tak nějak ..... po svém. Měla jsem potřebu utéct od toho, co bylo mou součástí a cítila jsem, jako bych spolu s vlasy odstřihla i minulost... I to je jistá forma útěku.

A teď?

Vždycky jsem věřila, že ve chvíli, kdy se mi splní všechna má přání a touhy, dosáhnu absolutního štěstí a nepřijde nic, co by mě mohlo rozhodit. Omyl. Má přání se mi splnila, ale naprosto šťastná jsem se necítila nikdy, snad jen na vteřinu ..... malý okamžik ..... na okamžik, který stačil na procitnutí do reality ..... Postupem času jsem začala zjišťovat, že snad ani nelze, aby nastalo pouze štěstí a nic jiného - že vždy, když jeden problém odejde, druhý už klepe na dveře.

A tak stále utíkám, každým dnem přemýšlím, co udělat jinak a jakým směrem se dál vydat... A asi jako všichni na tomto světě hledám nějaký instantní recept na štěstí... Bohužel, hledáme něco, o čem předem víme, že to neexistuje. Proč? Naděje.