momenty

1. srpna 2015 v 16:53 | Tereza
Ty momenty, kdy si otevřu administrci blogu, myší kliknu do kolonky na psaní a najednou se ohlásí nemilosrdná stopka, jsou mi poslední dva roky více, než známé. Začínám mít pocit, že všechny nové lásky a vášně jsou vždy na úkor těch starých, nebo že v sobě nemám tak velkou kapacitu, abych toho mohla dělat více. Sečteno a podtrženo, poslední dobou se moje kapacita vztahuje jen k povinnostem a dál nic a já každým dnem doufám a věřím, že se to brzy obrátí k lepšímu. Ještě nikdy to nebylo takové.

Alespoň dnes už vím, že toho zvládnu vydržet více, než bych čekala. Měla jsem to vědět a ocenit už dávno. Měla jsem si sebe vážit. Měla jsem se mít ráda.
Dnes už vím, že veškeré mé prohry pramení z toho. A vítězství zase z těch momentů, kdy jsem k sobě byla fér.
Dnes už vím, že to je to hlavní, co bychom si měli dopřát.
Dnes už vím, že s láskou a úctou k sobě samé mohu dokázat cokoli.

... A hlavně vím, že některé věci musíme hledat jen v sobě a nikde jinde ...

Děkuji.
 

gfgdfgdfgdf

4. července 2015 v 23:05 | Tereza
Poslední dobou mám pocit, že my lidé celý život před nečím utíkáme ... Snažíme se utéct z bodu A do bodu B, jenže ten bod B je zanedlouho jen dalším místem, ze kterého chceme opět utéct. Přivádí mě to k myšlence, že neutíkáme od "nečeho tam venku", nýbrž před sebou samými. A to je něco, co můžeme dělat klidně celý život, dokud nezměníme přístup a nezjistíme, kdo doopravdy jsme a kam skutečně jdeme a chceme jít.

Když mi bylo patnáct, stačilo mi vypsat se ze svého trápení na papír, ten poté symbolicky spálit a... A jít si dál tím svým životem. Později jsem se pro uzavření určité životní kapitoly potřebovala na chvíli zbláznit a udělat nějaké šílené gesto, kterého jsem samozřejmě za pár chvil hrooozně moc litovala. Jako když jsem si po rozchodu ustřihla nejméně třicet čísel svých krásných černých vlasů, protože jsem si myslela, že se mi zbořil celý svět a zazmatkovala tak nějak ..... po svém. Měla jsem potřebu utéct od toho, co bylo mou součástí a cítila jsem, jako bych spolu s vlasy odstřihla i minulost... I to je jistá forma útěku.

A teď?

Vždycky jsem věřila, že ve chvíli, kdy se mi splní všechna má přání a touhy, dosáhnu absolutního štěstí a nepřijde nic, co by mě mohlo rozhodit. Omyl. Má přání se mi splnila, ale naprosto šťastná jsem se necítila nikdy, snad jen na vteřinu ..... malý okamžik ..... na okamžik, který stačil na procitnutí do reality ..... Postupem času jsem začala zjišťovat, že snad ani nelze, aby nastalo pouze štěstí a nic jiného - že vždy, když jeden problém odejde, druhý už klepe na dveře.

A tak stále utíkám, každým dnem přemýšlím, co udělat jinak a jakým směrem se dál vydat... A asi jako všichni na tomto světě hledám nějaký instantní recept na štěstí... Bohužel, hledáme něco, o čem předem víme, že to neexistuje. Proč? Naděje.

Změny, změny, změny . . .

18. června 2015 v 15:00 | Tereza
Jsem tu naposled.
Kontroluji skříně a vůbec, každé zákoutí pokoje, abych na něco nezapomněla. Tašky už jsou plné a místnost zeje všeříkající prázdnotou... Ohlédnutí za mnou naposled zavřenými dveřmi činí mé kroky výrazně těžšími a to bez ohledu na to, že to poslední zabouchnutí je něco, co jsem si poslední měsíce nejvíce přála.

Je to místo, které mi dokázalo občas pěkně znepříjemnit život, místo, kde jsem si připadala cizí, místo, na které se mi zpočátku ani trochu nechtělo, místo, kde jsem své první dny probrečela a chtěla pryč, je to ale také místo, kde se zrodil nový začátek, místo krásných vzpomínek, místo, kde se znovu probudila stará láska, místo, díky kterému mám po boku svojí spřízněnou duši, což je skutečnost, jež dala mému životu nový smysl.

Neklidně se převaluji, přemýšlím. Kolik je asi hodin? Ve tmě tápu rukou po manželské posteli, kde budu ode dneška usínat už každý každičký den... Zjištění, že je pět ráno a já nespím, stále nad něčím hloubám a hlavou si nechávám proplouvat slova budoucího článku, se mi vzhledem k mému brzkému vstávání vůbec nelíbí. Otáčím se k příteli, tvrdě spí. Lehám si blíž, tisknu jeho ruku.
Bezpečí, uvolnění, klid. Moji hlavu plní ticho, . .
... Usínám.

Někdo je flexibilní více, někdo méně. Pro ty, kdo méně, je mnohdy velice emocionálně těžké odprostit se i od věcí, které ve svém životě už nechtějí. Je to zvláštní. Ukazuje to na schopnost jedince příjmat život, protože toto JE život - jedny dveře se zavřou, další se otevírají; na nás je naučit se v tom chodit.

,,Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit." Charles Darwin

A o tom to je. Celý život je jen cesta a ta je málokdy rovná. A na nás je naučit se se všemi křižovatkami a klikatými uličkami vyrovnávat. A já ?
Mám se hodně co učit.


... A jak snášíte změny vy ?

Kam dál

Reklama